(Ne)Dokonalý pes

Aneb Kundelová a její (ne)inteligentní tok myšlenek

Aneb jak jsem tenkrát v šestnácti letech měla dojemnou chvilku. Mazat to nebudu, nejspíš mi to dalo dost práce sepsat - je to docela sranda, byla jsem fakt bedna!

Často přemýšlím nad tím, co všechno Andy neumí, co zvládá hůř než psi okolo a představuji si, co všechno jsem mohla ve výchově změnit a udělat jinak - no jo, tak to nejspíš dopadá často, když 14 letá holka dostane psa a neví o nich zhola nic, kromě toho, že pes se může naučit sedni, lehni a jdi na místo. Je to pravda, jediné co jsem při obdržení psa věděla bylo, že bych s ní měla chodit na cvičák aby mě poslouchala a že existuje sport agility, který se mi zalíbil ještě předtím, než jsem si ho vyzkoušela(kvůli němu jsem si taky nevyprosila ani zlatého retrívra, ani skotského teriéra, ale tu dokonalou a inteligentní border kolii). Kdo nás někdy s Andy viděl, poznal na vlastní oči, že border kolie se nerodí s tím, že umí všechno to, co lze vidět na videích, ve filmech nebo v reklamách - přivolání ani zdaleka nemáme 100%, základní poslušnost taky ne, pokud Andy vidí něco zajímavějšího než mě a já si uvědomuji že je to moje chyba, protože jsem měla období půl až tři čtvrtě roku, kdy mi připadali kamarádi a chlastačky zajímavější než pes, co mezitím ležel doma v pelechu, nebo se mu věnovala mamka. Co v ní mám jsem bohužel zjistila až pozdě a i když se teď snažím, naše pouto možná bude někdy 100% ale už nikdy ne 110%, jako to má většima majitelů. Sakra, ale o tomhle jsem vlastně asi ani nechtěla psát.

Jak už jsem psala na začátku, hodněkrát usínám s tím, že mě zase naštvalo, že mi Andy v lese utekla za srnama, které přeběhly přes cestu, nebo že i týmy, které začaly agility trénovat až po nás, jsou o hodně lepší. Ale dneska jsem s ní byla na zahradě a tenisák jsem omylem hodila do malé oplocené zahrádky a já čekala, kdy mi tenisák přinese. Nereagovala na žádné moje povely "přines", "honem", "drrrž" ani "do prdele tak přines už mi konečně ten tenisák". A pak mi došlo, že na tu zahrádku má zakázáno chodit. A v tu chvíli mi hlavou prolítlo, co se vlastně naučila i přes můj laický a nevzdělaný přístup.

Úplně jsem zapomněla, co to bylo za souboje když byla štěně. Nedochází mi, že už přes rok a půl jsme ráno nešli k autu s tím, že naše zahrada vypadá jak po útoku kanců a že tráva je tam, kde má být a nikde žádná díra. Nedochází mi ani, že už ráno neslézám z postele s tím, že si do nohy zabodnu nespočetně třísek, protože Andynčina noční zábava byla okousávat gauč, spodní příčku od palandy a rohy skříní. Nedochází mi, že už za ní nemusím zběsila utíkat, když jsou náhodou otevřená vrátka a že jí s klidem můžu pustit na zahradu i s otevřenými vraty, protože vím, že neuteče. Nedochází mi ani to, že jí po vypuštění na čůrání nenaháním půl hodiny po celé zahradě, ale že přijde ke dveřím poslušně hned, jak vykoná svou potřebu. Ani nepřemýšlím nad tím, že po příchodu z procházky v ošklivém počasí nemusíme uklízet celý byt a znovu natírat(toto berte prosím s nadsázkou ;D), protože je naučená, že před utřením pacek, případném vykoupání se nikam nesmí. Ano, vlastně se za svůj život naučila i jiné věci, které ostatní nevidí, ale my díky nim můžeme doma poklidně žít beze strachu, co zase vyvede. Z nudy nekousá cokoliv co jí přijde pod packy, když je sama doma nevyje na celou vesnici, ví že ráno je jen čůrací vypuštění na zahradu a nevyštěkává nás ať si s ní jdeme hrát, na procházce neběhá zběsila z jedné strany lesa na druhou a spoustu dalších věcí mezi kterépatří například i to, že ví, že na gauč se smí pokud doma není táta, který jí vždy vyžene :D:)

Je pravda, že do světa agility asi díru nikdy neuděláme(i když se o to budu usilovně snažit), je pravda že jí nikdy nenaučím neštěkat jak při tréninku tak kdykoliv kdy se jí nelíbí něco z mé strany, ani jí nebudu brát každou procházku do lesa na stopovačce aby se naučila 100% přivolání a ani jí nebudu nutit se mnou trpět hodiny poslušnosti, které jí vůbec ale vůbec nebaví. Pro někoho jsou tyto věci, které Andy neumí, naprosto zásadní. Podle mě se ale Andy naučila spoustu potřebnějších věci proto, aby s náma mohla v klidu doma pobývat.

A protože mé myšlenky jsou hrozně zmatené, přeházené a nesrozumitelné, co jsem tím chtěla říci?

I když vám přijde, že Váš pes je "příšerný" a všichni okolo jsou lepší - zamyslete se nad tím, co všechno se za svůj život naučil a že vlastně ani nemáte právo si o něm mylset že není ten nejdokonalejší. A nezapomeňte na to, že vás zběsile nevítá a neolizuje kvůli povelu, ale proto, že Vás miluje takového jaký jste. A když něco provede? Znáte snad krásnější pohled než do psích očí, které vám říkají "opravdu už to nikdy neudělám" a vy vidíte, že u toho vrtí ocasem, protože ví, že mu nedokážete namlátit (i když máte pocit že ho někam zahodíte) a že si s ním půjdete zase hrát.

A trapně inspiruji se z jiných stránek a napíšu sem krátké poděkování:

Mamce za to, že mě podporuje a stojí za mnou ať se děje cokoliv a ať se to týká čehokoliv, dále za to, že i po náočné noční směně nás veze na trénink, kde trpí moje protivné rozkazy a hlavně za to, že se o Andy stará jako o třetí dítě:)

Taťkovi i přes to, že nesdílí sebemenší nadšení s našimi aktivitami, ale že se pro můj dobrý pocit vždy přemůže a alespoň předstírá zájem. Dále za to, že i když to pro něj nikdy nebude Kulich, má Andy nade všechno rád a hlavně za to, že nakonec povolil a dalšího psa dovolil

Bráchovi za to, že i když s kecama, tak vždy jde s Deenečkou na zahradu, když se my ostatní vracíme pozdě

Zuzance za to, že má z našich úspěchů a pokroků stejnou radost, jako já a všude Andy dává za příklad dokonale šikovného psa

Pavle za to, že nás vzala pod svá křídla, má se mnou nervy a naučila mě si i na tragickém tréninku najít něco pozitivního

Keri za to, že mi na prvním stupni na základce ukázala virtuální stáj, přes kterou jsem se dostala k border koliím

Baruš za to, že i když se jí často nechce, podniká se mnou psí procházky

Dádovi za to, že jde se mnou se psem ven kdykoliv, kamkoliv a v jakkémkoliv počasí

Mýtusovi za to, že se mnou večer chodí na zahradu na cigáro a já nemusím chodit v půl 12 ven sama

---

---

Kulichovi za to, že byl ten nejlepší i když nejneposlušnější psí společník a že nám nikdy neměl za zlé to, že neumí nic jiného než sedni

A konečně: Andynce za to, že je nejúžasnější, nejroztomilejší, nejvyčůranější a nejuštěkanější pes, jakého jsem mohla mít. Že moje nemoce trpí v pelechu a nedožaduje se procházek. Že moje chyby vykompenzuje svojí dokonalostí. A že díky ní vím, že pravou lásku člověk pozná jen koupí štěněte.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.